Nikolaj Lazarevič Kulakov

Nikolaj Lazarevič Kulakov
Nikolaj Lazarevič Kulakov
	Nikolaj Lazarevič Kulakov v roce 1943
Narození	8. srpna 1880 ; Oblast Těreckého vojska, Ruské impérium
Úmrtí	?. května 1945 (ve věku 64 let) ; Báden u Vídně, Rakousko
Vojenská kariéra
Hodnost	Ataman Těrského vojska; plukovník ROA
Doba služby	Ruské impérium 1900 - 1912, 1914 - 1917 ; Bílá armáda 1918 - 1920 ; wehrmacht 1942 - 1945
Sloužil	Ruské impérium; Německá říše
Složka	Jezdectvo (kozáci)
Velel	Těrské kozáctvo v sestavě wehrmachtu
Války	První světová válka, Ruská občanská válka, Druhá světová válka
Bitvy	Bitva v Karpatech, Protipartizánské operace v okupovaných částech Jugoslávie
Vyznamenání	Řád sv. Anny 3. a 4. stupně ; Řád sv. Stanislava (ruské impérium) 3. stupně s mečem a lukem; Řád svatého Jiří 1., 2., 3. a 4. stupně

Nikolaj Lazarevič Kulakov (rusky Никола́й Ла́заревич Кулако́в), narozen 8. srpna 1880^[1] na kozácké stanici Essentukskaja (rusky Ессентукская) v oblasti Těreckého vojska, Ruské impérium - zemřel v květnu 1945 v sovětském vyšetřovacím středisku NKVD v Bádenu u Vídně, v sovětské okupační zóně Rakouska, byl ruský kozák a ataman Těrského vojska bojující proti komunismu.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině kozáckého poddůstojníka (rusky Уря́дник^{[pozn. 1]}). Byl vzděláván doma, což bylo u kozáků v té době běžné. Vojenskou službu nastoupil u 1. Volžského pluku od 14. března 1900.

17. ledna 1904 získává hodnost mladšího poddůstojníka a dne 19. prosince 1904 se stává starším poddůstojníkem. Dne 14. ledna 1906 zůstal v armádě jako délesloužící poddůstojník. V červenci 1907 absolvoval vojenskou kozáckou školu pro praporčíky (rusky Подхорунжий) a podpraporčíkem se stal k 20. prosinci 1907. V roce 1912 byl převeden do zálohy.

První světová válka[editovat | editovat zdroj]

V první světové válce byl od jejího začátku od roku 1914. Byl mobilizován jako příslušník 1. Volžského pluku a účastnil se bojů od 25. září 1914 v hodnosti praporčík (rusky хорунжий). V průběhu bitvy v Karpatech byl 1. října 1914 raněn. Prošel celou válkou na východní frontě a v bojích na ní obdržel všechny svá vojenská vyznamenání:

Řád svatého Jiří za chrabrost:
- 4. stupně dne 30. listopadu 1914,
- 3. stupně dne 1. června 1915,
- 2. stupně podzim 1915,
- 1. stupně dne 23. března 1916.
Řád sv. Anny:
- 4. stupně dne 28. června 1916,
- 3. stupně dne 12. února 1917.
Řád sv. Stanislava (ruské impérium):
- 3. stupně dne 23. září 1916.

První světovou válku ukončil jako setník^[2]. 21. března 1918 po Brestlitevském míru byl demobilizován a vrátil se do rodné kozácké stanice^[1].

Ruská občanská válka[editovat | editovat zdroj]

Kozáci 2. Gorsko-Mozdokského pluku Těreckého vojska

S těreckými kozáky bojoval proti bolševikům na jihu Ruska . Působil v oddíle plukovníka Škura a zúčastnil se bojů o Kislovodsk. 22. října 1918 se stal velitelem 2. setniny 1. Volžského pluku. 27. srpna 1919 byl povýšen na podesaula a poté esaula kozáckých vojsk. Na podzim 1919 byl raněn, ale pokračoval ve službě. 10. ledna 1920 dosáhl hodnosti vojskového staršiny (odpovídá podplukovníkovi)^[2].

Při ústupových bojích k černomořskému přístavu Novorossijsk v roce 1920 byl těžce raněn střepinou granátu do obou nohou v bitvě o vesničku Kagalinskaja. Silné mrazy, přetížená doprava a nedostatek řádné lékařské péče mu způsobily těžké utrpení^[1]. Do rukou kvalifikovaných lékařů se dostal pozdě až v lazaretním vlaku, a proto o obě nohy přišel. Jedna noha mu byla apmutována nad kolenem a druhá pod kolenem. S ohledem na jeho stav nebyl schopen evakuace a zůstal v přístavu. V očekávání smrti, ať už pro zranění, nebo z rukou rudých, ho našla jeho žena, která ho odvezla do rodné těrecké kozácké stanice a tím mu zachránila život^[1]^[2].

Mezi válkami[editovat | editovat zdroj]

Podařilo se jí ho vyléčit bez lékařské pomoci v jeho domě^[2], kde měl ve sklepě připravenou skrýš. V ní se následujících dvanáct let až do roku 1932 skrýval bez základní léčebné péče a v neustálém strachu o svůj život a život své rodiny. Celou tu dobu nevycházel z domu. Hned den poté, co se už nevydržel skrývat a pokusil se o legalizaci svého pobytu, ho zatkla OGPU. S ohledem na jeho zbědovaný stav byli příslušníci sovětské tajné policie přesvědčeni, že brzy zemře a propustili ho^[1]^[2]. Žil pak dalších deset let ve své rodné kozácké stanici. Vyřezal si primitivní protézy a s pomocí hole byl schopen omezeného pohybu.

Druhá světová válka[editovat | editovat zdroj]

Příchod německé armády v roce 1942 přivítal jako osvobození. Byl zvolen atamanem své stanice a již v této době formoval kozácká vojska. Poté, co wehrmacht ustoupil z Kavkazu, rozhodl se aktivně zapojit do boje a nezůstat pod sovětskou mocí. V zimě 1942-1943 na saních překonal směrem na západ téměř tisíc kilometrů. V Poltavě na Ukrajině se přihlásil ve středisku nově vznikajících kozáckých útvarů na německé straně^[2]. Jeho příjezd se stal senzací, neboť se stal symbolem nezlomnosti kozáckého ducha^{[pozn. 2]}. Stal se velitelem první těrské setniny a po jejím rozšíření se stal pochodovým atamanem těreckého kozáctva v sestavě wehrmachtu^[1]^[2]. Němečtí lékaři mu poskytli nové protézy, díky kterým byl schopen pohybu, byť s pomocí hole^[2].

Jako zástupce těrského kozáctva byl pozván do Berlína, kde působil v Hlavním stanu kozáckých vojsk vedeném atamanem P. N. Krasnovem. Na svou žádost byl přeložen zpět ke svým kozákům^[1]. Po návratu se stal velitelem 6. těreckého pluku, který byl součástí pozdější XV. kozácké divize pod velením generála Pannwitze. S touto divizí se zúčastnil protipartyzánských operací na území bývalé Jugoslávie a dalších bojů s Rudou armádou na tomto území^[2]. Podle svědectví jeho druhů byl energický, plný elánu a s kozáky sdílel všechny obtíže v poli. Za to byl respektován nejen svými muži, ale i německými důstojníky^[1]^[2].

Předsedal Kozáckému kongresu ve Virovitici ve dnech 25. až 29. března 1945, který odhlasoval spojení XV. kozáckého sboru s ozbrojenými složkami KONR. Velitelem štábu kozácké divize kongres jmenoval generálmajora Kononova a Kulakov byl povýšen na plukovníka^[2].

Před koncem války byl odeslán na dovolenou do odpočinkového střediska blízko Innsbruku, kde pobýval i v době kapitulace německé armády. Byl přepaden sovětskými agenty SMERŠ a po urputném boji odvlečen do vězeňského zařízení v Badenu v sovětské okupační zóně Rakouska. Zde mu byly odebrány protézy a hůl, proto se k výslechům do patra musel plazit pomocí rukou. Útrapy a surové bití dozorci ve vězení měly za následek jeho smrt někdy v květnu 1945. Jeho jméno pak nefiguruje v žádném z procesů s ruskými vojáky bojujícími na německé straně^[1]^[2].

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

↑ Poddůstojnická hodnost mezi kozáky. Rozlišovala se hodnost mladší (pomocník) a starší. Obecně kozácké hodnosti nemají ekvivalent v českých armádních hodnostech.
↑ Putoval se svými vojáky téměř tisíc kilometrů bez nohou v líté ruské zimě ve věku přes 60 let.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Кулаков, Николай Лазаревич na ruské Wikipedii.

↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f ^g ^h ⁱ KAMINEC. Těrský ataman plukovník Nikolaj Kulakov. LiveJournal [online]. Blogerská plaforma, 2011-10-31 [cit. 2024-05-13]. Dostupné online. (rusky)
↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f ^g ^h ⁱ ^j ^k ^l AUSKÝ, Stanislav. Kozáctvo: poslední nástup a zánik. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2003. 246 s. ISBN 80-204-0993-9. S. 61–63.

[2] Poddůstojnická hodnost mezi kozáky. Rozlišovala se hodnost mladší (pomocník) a starší. Obecně kozácké hodnosti nemají ekvivalent v českých armádních hodnostech.

[4] Putoval se svými vojáky téměř tisíc kilometrů bez nohou v líté ruské zimě ve věku přes 60 let.

[:0-1] ↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f ^g ^h ⁱ KAMINEC. Těrský ataman plukovník Nikolaj Kulakov. LiveJournal [online]. Blogerská plaforma, 2011-10-31 [cit. 2024-05-13]. Dostupné online. (rusky)

[:1-3] ↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f ^g ^h ⁱ ^j ^k ^l AUSKÝ, Stanislav. Kozáctvo: poslední nástup a zánik. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2003. 246 s. ISBN 80-204-0993-9. S. 61–63.

[1]

[pozn. 1]

[2]

[pozn. 2]