Vladimír Janura
| Vladimír Janura | |
|---|---|
| Narození | 20. listopadu 1923 Praha |
| Úmrtí | 20. října 1982 (ve věku 58 let) České Budějovice |
| Povolání | herec, režisér |
| Zaměstnavatel | Jihočeské divadlo |
| Děti | Šárka Kavanová |
| Příbuzní | vnuci: Ondřej Kavan, Martin Kavan |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Vladimír Janura (20. listopadu 1923 Praha – 20. října 1982 České Budějovice) byl český divadelní herec a režisér.
Život[editovat | editovat zdroj]
Vladimír Janura se narodil v Praze 20. listopadu 1923 do rodiny malířky, scénografky, kostýmní návrhářky Marie Kuklové - Janurové (1903 – 1987)[1] V roce 1945, po ukončení druhé světové války, začal bez odborného vzdělání hrát v pražském Divadelním kolektivu Raketa. Své první angažmá dostal v nové poválečné sezoně ve Východočeském divadle v Pardubicích, kde působil do roku 1951 a několikrát mu byla svěřena i režie. Před odchodem z Pardubic si zahrál i v dětském filmu Malý partyzán.[1] V letech 1951–1953 působil v Severočeském divadle v Liberci. V roce 1953 mu režisér Miroslav Macháček nabídl angažmá do Jihočeského divadla. V divadle v Českých Budějovicích, kde patřil mezi přední herce, působil až do důchodu.[2] S režisérem Miroslavem Macháčkem také nastudoval již v počátku svého angažmá zajímavé role (Titta Nane v Poprasku na laguně, Theseus ve Snu noci svatojánské, Václav IV. v Žižkovi z Trocnova).[2] Jeho místo v českobudějovickém hereckém souboru bylo nezastupitelné. Zahrál krále, pantáty i ušlápnuté manžely. V každé hře se pro něj našla role, kterou zahrál úspěšně. Bláha v Našich furiantech, Dvořan v Lucerně, Rytíř Tobiáš ve Večeru tříkrálovém, Abbé Roch v Rozmarném létu, Huppert v Nočním hostu, Domovník Sedláček v Majitelích klíčů, Brown v Žebrácké opeře, Král v Hamletovi, Hrabě z Kentu v Králi Learovi, Sganarelle v Don Juanovi, Joe Keller ve hře Všichni moji synové, nebo Solfernus v Hrátkách s čertem. Poslední velkou roli odehrál ve hře Těžká Barbora v roce 1978.[2] Patřil pro svůj výrazný a osobitý projev mezi přední členy souboru.[3]
Vytvořil i několik filmových rolí[4]
- 1956 Partyzán
- 1960 Ve světě kolejí
- 1968 Kamera zkoumá dobu (seriál)
- 1971 Černý vlk
- 1974 Zbraně pro Prahu
- 1976 Hodně štěstí (studentský film)
Často účinkoval inscenacích natočených pro českobudějovické rozhlasové studio.[5]
Jeho žena Jiřina Janurová byla v Jihočeském divadle mnoho let inspicientkou. Měl dvě dcery. Starší dcera Šárka Janurová-Kavanová byla herečkou a loutkoherečkou v Malém divadle v Českých Budějovicích (dnes jedna ze scén Jihočeského divadla). Herectví se věnují i jeho dva vnuci Ondřej Kavan a Martin Kavan.[6]
Zemřel nečekaně v Českých Budějovicích 20. října 1982.[1]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b c S.R.O. (FDB.CZ), 2003-2019, Filmová databáze. Vladimír Janura. FDb.cz [online]. [cit. 2024-05-13]. Dostupné online.
- ↑ a b c Jihočeské divadlo - Archiv. archiv.jihoceskedivadlo.cz [online]. [cit. 2024-05-13]. Dostupné online.
- ↑ KAZILOVÁ, Zdeňka. Jihočeské divadlo. 1. vyd. České Budějovice: E.W.A., 1990. 152 s. ISBN 80-900175-0-9..
- ↑ Vladimír Janura 🌟5.7. www.kinobox.cz [online]. [cit. 2024-05-13]. Dostupné online.
- ↑ WWW.GRANDIT.CZ. Mluvené slovo Inscenace, které zaujaly (IV) — Radiotéka. www.radioteka.cz [online]. [cit. 2024-05-14]. Dostupné online.
- ↑ ZUZIAKOVÁ, Jana. Výročí herce, otce klanu. Českobudějovický deník. 2019-11-20, roč. 27, čís. 269, s. 1. ISSN 1802-0798.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- KOŽÍKOVÁ, Alena. Boj o jihočeské divadlo: 1919-1946. 1. vyd. České Budějovice: Růže, 1970. 234 s.
- Encyklopedie Českých Budějovic. 1. vyd. České Budějovice: Nebe, 1998. 592 s.
- MAŘÍKOVÁ, Bohuslava. Devadesát není sto: Jihočeské divadlo : připomenutí osobností a dějů dávných i nedávných. 1. vyd. [Praha]: Professional Publishing, 2009. 239 s.
