Wikipedista:Dirillo/Pískoviště

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Fara ve Valkeřicích[editovat | editovat zdroj]

Fara ve Valkeřicích
Areál barokní fary ve Valkeřicích na Děčínsku
Areál barokní fary ve Valkeřicích na Děčínsku
Účel stavby

fara

Základní informace
Slohbarokní
ArchitektPietro (Petr) Versa
Výstavba1704
Materiálkámen
StavebníkFrantišek Antonín Špork
Další majiteléřímskokatolická farnost
Současný majitelsoukromý vlastník
Poloha
Adresačp. 37, 407 24 Valkeřice, Valkeřice, ČeskoČesko Česko

Fara je jedním z objektů, které byly vybudovány ve Valkeřicích na Děčínsku na počátku 18. století, kdy konojedské panství, k němuž Valkeřice přináležely, vlastnil hrabě František Antonín Špork. Fara je zároveň poslední z uvedených staveb, která se dochovala až do 21. století. Barokní areál, který kromě samotné fary zahrnuje terasovitě upravenou zahradu, kamennou ohradní zeď a sochy sv. Jana Nepomuckého a Piety, je zapsaný v Ústředním seznamu kulturních památek České republiky.[1]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Valkeřice byly připojeny ke konojedskému panství na počátku 16. století a od té doby se staly jeho trvalou součástí. Po potlačení stavovského povstání a odsouzení jeho účastníků byly v roce 1622 Konojedy s tvrzí a poplužním dvorem a také tvrz a ves Valkeřice s poplužním dvorem a 63 poddanými tehdejším majitelům, Konojedským z Pojetic, konfiskovány.[2] V následujícím roce Konojedy s Valkeřicemi koupil od České královské komory Adam Gottfried (Bohumír) Berka z Dubé, po jehož smrti toto panství získal hejtman litoměřického kraje Zdeněk Lev Libštejnský z Kolovrat, manžel Berkovy dcery Heleny Elišky.

Sochy na východní straně areálu: Ve výklenku na zdi fary je socha sv. Barbory, vpravo nad brankou stojí památkově chráněná socha svatého Jana Nepomuckého, vlevo pak je novodobá napoodobenina barokní sochy svatého Floriána

V roce 1650, deset let po smrti Zdeňka Lva Libštejnského, koupil za 117 tisíc zlatých část zadluženého dědictví od vdovy, druhé Kolovratovy manželky Kateřiny z Vrtby, rakouský generál, později maršál, svobodný pán a od roku 1664 říšský hrabě Jan Špork (německy Johann von Sporck).[3]

Po smrti Jana Šporka v roce 1679 zdědil většinu Šporkových panství, včetně panství konojedského, jeho starší syn František Antonín, známý mécenáš a milovník umění. Kromě výtvarného umění, literatury, hudby a divadla mezi záliby hraběte Františka Antonína Šporka patřil i lov, zejména parforsní hony, a také čižba. A právě ve Valkeřicích byly pro Šporkovu oblíbenou čižbu neboli ptáčnictví obzvláště vhodné podmínky.

Zatímco konojedský zámek nechal hrabě Špork již v roce 1699 proměnit ve špitál pro chudé a nemocné, o rok později, v roce 1700, dal na návrší na západním okraji Valkeřic poblíž kostela sv. Barbory, údajně na místě bývalé tvrze, postavit trojkřídlý lovecký zámek. K zámečku vedla lipová alej, součástí areálu byla geometricky řešená zahrada a později také dřevěná budova divadla.[2] V okolí byly vybudovány více než dvě desítky čihadel a různých pastí.[3]

Barokní kostel svaté Barbory na snímku z roku 1920

V roce 1704 byla z podnětu F. A. Šporka v údolí místního potoka v centrální části vsi, přibližně 100 metrů východně od staršího středověkého kostela svaté Barbory místo původního dřevěného příbytku postavena rozlehlá kamenná fara.[1][4] Stavba je dílem litoměřického stavitele švýcarského původu iPetra (Pietra) Versy, usedlého dříve v Doksanech, který byl spolu se svým synem Petrem Antonínem Versou současníkem známějšího Ottavia Broggia, rovněž severočeského architekta italského původu.[5][6]V roce 1731 byla čtvercová budova fary doplněna o zděný přístavek.

Po roce 1717, kdy F. A. Špork začal budovat areál zámečku Bon Repos u vsi Čihadla nedaleko Lysé nad Labem, kde se rovněž věnoval své oblíbené čižbě, nenavštěvoval Valkeřice již tak často, jako dříve. V roce 1721 se hrabě rozhodl nechat část valkeřického zámečku strhnout a takto získaný materál byl pak použit na výstavbu nového barokního kostela sv. Barbory, který byl v letech 1724–1728 vybudován na místě původního středověkého svatostánku. Také vnitřní vybavení nového kostela, včetně hlavního oltáře, bylo pořízeno na náklad F. A. Šporka.[2]

Barokní Pieta na severovýchodním nároží ohradní zdi

V roce 1738 po smrti Františka Antonína Šporka zdědila rozsáhlý majetek Šporkova mladší dcera Anna Kateřina spolu se svým manželem Františkem Karlem Rudolfem Swéerts-Sporckem. Šporkové, respektive Swéerts-Sporckové, drželi konojedské panství, a tudíž i Valkeřice a sousední Merboltice, až do roku 1802, kdy zemřel hrabě Jan František Kristián Swéerts-Sporck, jehož dcera panství vzápětí prodala.[3]

V době, kdy Valkeřice patřily rodu Šporků, nastal velký rozvoj této obce, doprovázený mj. i růstem počtu jejích obyvatel, což mělo vliv i na význam zdejší farnosti. Po roce 1945, kdy bylo vysídleno původní německé obyvatelstvo, nastal postupný úpadek - zatímco například v roce 1930 měly Valkeřice téměř 1700 obyvatel, na počátku 21. století jejich počet klesl na necelou čtvrtinu, tj. zhruba 400 osob. Chátraly i místní stavby, včetně kostela a fary.

Zatímco ale pozůstatky šporkovského zámečku zanikly již mnohem dříve, kostel sv. Barbory byl zbořen až během normalizace. Stal se jednou z obětí cílené likvidace sakrálních staveb na Děčínsku – ač byl prohlášen za kulturní památku, byl z rozhodnutí stranických a státních orgánů okresu Děčín v roce 1975 odstřelen. Poslední barokní stavbou ze šporkovských dob tak zůstala v obci už jen chátrající fara.

V roce 2002 získal od církve neudržovaný barokní areál soukromý vlastník, který faru postupně opravuje a zároveň ji využívá jako zázemí pro svou výtvarnou tvorbu a pro občasné pořádání kulturních akcí. Stále existuje také Římskokatolická farnost Valkeřice se svým duchovním správcem, avšak na jejím území se nekonají pravidelné bohoslužby, protože příslušný kostel již od roku 1975 neexistuje.[7]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Budova fary, která má ve Valkeřicích číslo popisné 37, se nachází v horní třetině zhruba pět kilometrů dlouhé obce, jejíž zástavba se rozkládá převážně podél Valkeřického potoka, který je levostranným přítokem Ploučnice. Zástavbou prochází závěrečný úsek silnice II. třídy č. 240 z Verneřic přes Valkeřice do Františkova nad Ploučnicí, kde se napojuje na silnici č. II/262.[4]

Patrová fara s valbovou střechou byla původně postavena na čtvercovém půdorysu, avšak ještě v první polovině 18. století byl při její severozápadní stěně vybudován patrový přístavek, takže výsledný půdorys celého objektu má tvar písmene L. Stavebním materiálem byl z větší části lomový kámen.

Vstupní průčelí je obrácené k jihozápadu, v jeho střední části se nachází opěrný pilíř. V jihozápadním průčelí je pět okenních os, ve vedlejším jihovýchodním jsou čtyři okenní osy. Část oken se dochovala v původní barokní podobě, další byla doplněna jejich replikami.

Těleso jednoho z komínů a původní stropní trámy na půdě fary

Zvenčí má stavba minimum ozdobných architektonických prvků s výjimkou rámování okenních a dveřních otvorů a korunní římsy.[8] Pouze na jihovýchodním průčelí, obráceném směrem do obce, je uprostřed mezi okny v prvním patře nika se sochou svaté Barbory. Postava světice je vytvořena v podživotní velikosti, hlavu má skloněnou k pravému rameni, v pravé ruce zvedá kalich a v levé ruce drží kovanou palmu.[8]

Budova je částečně podsklepená. Ve střední části hlavní budovy je poměrně úzká síň, dispozice patra je shodná z rozčleněním přízemí. V přízemí se kromě velké čtvercové světnice vpravo od vstupu do síně a dalších místností nacházela také tzv. černá kuchyně. Místnosti v budově jsou převážně plochostropé, stropy jsou vesměs záklopové trámové s profilovanými trámy. Ve sklepě a v některých dalších místnostech je valená klenba. V prvním patřese nachází několik místností s plochými stropy, zdobených štukovými zrcadly, vyplněnými náýstropními malbami, zobrazujícími život světců.[8]

Památková ochrana areálu se vztahuje také na ohradní zeď, postavenou z kvádrového neomítaného zdiva s korunou z pískovcových desek, která se v původní podobě nejlépe dochovala na severní a východní straně. Před vstupem do dvora fary je ve zdi pravoúhlá brána s portálem a při jihovýchodním nároží budovy je menší vstupní branka.[9] Nad zmíněnou menší brankou stojí na zdi barokní socha sv. Jana Nepomuckého, vlevo od ní pak byla umístěna novodobá socha sv. Floriána, napodobující podobné sochy, vytvořené v období baroka. Památková ochrana sochy sv. Jana Nepomuckého je odůvodněna nejen kvalitou sochařské práce, ale také tím, že se jedná o časnější zobrazení zmíněného světce, který byl kanonizován až v roce 1729.[10][11] Na severovýchodním okraji ohradní zdi stojí socha Piety, památkově chráněná jako kvalitní vrcholně barokní kamenosochařské dílo. Socha je umístěna na hranolovém pilíři s volutovými křídly, postaveném z pískovcových kvádrů a zakončeném profilovanou pískovcovou římsou.[12]

Fresky[editovat | editovat zdroj]

Během rekonstrukce objektu v 21. století byly na stropech několika místností v 1. poschodí odkryty barokní fresky, zobrazující některé světce s jejich atributy - svatou Kateřinu, svatou Barboru a svatého Jana Nepomuckého. Na poslední ze zmíněných nástropních maleb je zobrazeno též svržení Jana Nepomuckého z Karlova mostu. Jan Nepomucký, který byl blahořečen až v roce 1721 a kanonizován v roce 1729, nemá na obraze jeden z obvyklých atributů v podobě hvězd kolem hlavy a na Karlově mostě nejsou žádné sochy (většina z nich tam byla umístěna až mezi roky 1707–1714).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Fara - kulturní památka [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2024-05-17]. Dostupné online. 
  2. a b c Historie obce [online]. Valkeřice: Obec Valkeřice [cit. 2024-05-17]. Dostupné online. 
  3. a b c PÁTEK, Jakub. Konojedy a jejich držitelé ve stručné historické retrospektivě [online]. [cit. 2024-05-17]. Dostupné online. 
  4. a b Fara [online]. mapy.cz [cit. 2024-05-17]. Dostupné online. 
  5. Versa, Petr Antonín [online]. Praha: Městská knihovna v Praze [cit. 2024-05-17]. Dostupné online. 
  6. Versa, Pietro, asi 1645-1726 [online]. Praha: Historický ústav AV ČR [cit. 2024-05-17]. Dostupné online. 
  7. Farnost Valkeřice [online]. Farnost Srbská Kamenice [cit. 2024-05-17]. Dostupné online. 
  8. a b c Fara [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2024-05-18]. Dostupné online. 
  9. Ohradní zeď [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2024-05-18]. Dostupné online. 
  10. sv. Jan Nepomucký [online]. catholica.cz [cit. 2024-05-18]. Dostupné online. 
  11. Socha sv. Jana Nepomuckého [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2024-05-18]. Dostupné online. 
  12. Socha Piety [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2024-05-18]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • PREISS, Pavel. František Antonín Špork a barokní kultura v Čechách. 2. rozš. a přeprac.. vyd. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2003. 600 s. ISBN 80-7185-573-1. 
  • LAUFROVÁ, Berta. Špork: Život na Kuksu očima hofmistra Seemana. 1. vyd. Náchod, Kuks: Gate, 2015. 335 s. ISBN 978-80901712-4-4. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

  • Seznam kulturních památek ve Valkeřicích

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]



======================================================[editovat | editovat zdroj]

Železniční viadukt v Mikulově (okres Teplice)[editovat | editovat zdroj]

Železniční viadukt v Mikulově
v Krušných horách
Železniční most u Vitíšky na Moldavské dráze
Železniční most u Vitíšky na Moldavské dráze
Základní údaje
KontinentEvropa
KrajÚstecký
OkresTeplice
ObecMikulov
Dopravaželezniční
Přessilnici II/382
Řekapotok Bouřlivec
ProjektantJan Bydžovský
Otevřen6. prosince 1884
Parametry
Typpříhradový most
Materiálkámen, ocel
Další data
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Železniční viadukt u Vitíšky na katastrálním území Mikulova v Krušných horách v okrese Teplice v Ústeckém kraji byl jako součást Moldavské horské dráhy postavený v druhé polovině 19. století. Moldavská dráha byla zapsaná v Ústředním seznamu kulturních památek ČR v roce 1998, most u Mikulova byl památkově chráněný již dříve a je v ÚSKP zapsaný samostatně pod rejstříkovým číslem 43159/5-2671.[1]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Mikulovský viadukt na pohlednici z roku 1904


Mostní konstrukce (detail)

Popis[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Most XXIX.? [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2024-02-14]. Dostupné online. 


=============================================================================================================================================[editovat | editovat zdroj]

Kašna na Masarykově náměstí v Děčíně[editovat | editovat zdroj]

Kašna na Masarykově náměstí v Děčíně
Torzo secesní kašny na Masarykově náměstí v Děčíně
Torzo secesní kašny na Masarykově náměstí v Děčíně
Základní informace
Slohsecese
ArchitektRudolf Emanuel Weyr
Výstavba1907
Současný majitelstatutární město Děčín
Poloha
AdresaMasarykovo náměstí, Děčín I-Děčín, Děčín, ČeskoČesko Česko
Další informace
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Kašna na Masarykově náměstí v Děčíně. [1]

Historie[editovat | editovat zdroj]

       

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Památkový katalog: Kašna [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2024-02-16]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

https://www.decin.cz/2021/10/mesto-pripravuje-obnovu-kasny-na-masarykove-namesti/

https://projektydecin.cz/cestovni-ruch-a-pamatky-4/pohadkova-kasna-na-masarykove-namesti-v-decine-133
https://www.turistika.cz/mista/kasny-na-masarykove-namesti-v-decine/detail

https://www.idnes.cz/usti/zpravy/decin-kasna-oprava-sochy-soutez-povest-masarykovo-namesti.A220809_141507_usti-zpravy_grr

https://www.participativni-rozpocet.cz/tvorimedecin/navrhy/obnova-kasny-na-masarykove-namesti/

https://www.kudyznudy.cz/aktivity/secesni-kasna-v-decine

============================================================[editovat | editovat zdroj]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]


===================================================================================================================[editovat | editovat zdroj]


#WikiGap

===================================================

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]


Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

#WikiGap

<br/>

„Dům“

#WikiGap

https://www.novinky.cz/clanek/domaci-pavel-chce-do-promeny-hradu-zapojit-architekta-pleskota-40421604


Dolgije Borody[editovat | editovat zdroj]

Dolgije Borody
Долгие Бороды
Chybí zde svobodný obrázek
Účel stavby

rezidence prezidenta Ruské federace

Poloha
AdresaRoščino, Novgorodská oblast, RuskoRusko Rusko
Souřadnice
Dolgije Borody
Dolgije Borody

Bočarov Ručej (rusky Бочарoв Ручeй, v překladu „Bočarovův Potok“) je oficiální letní rezidence prezidenta Ruské federace. Sídlo se nachází v Centrálním okrese (Центральный район) známého přímořského letoviska Soči v Krasnodarském kraji.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Rekreační areál, určený pro vrcholné představitele sovětské moci, nechal v roce 1934 vybudovat na břehu Černého moře v Soči blízký Stalinův spolupracovník Kliment Vorošilov, lidový komisař pro armádu a námořnictvo, respektive od roku 1934 maršál a lidový komisař obrany. S odkazem na iniciátora výstavby rezidence, nazvané podle říčky a menšího zalesněného údolí ve čtvrti Novyje Soči, se objektu mezi lidmi přezdívalo „Vorošilovova dača“.[1]

Stavbu navrhl Miron Ivanovič Meržanov (1895–1975), osobní architekt sovětského vůdce Josifa Stalina, pro kterého vytvořil několik projektů rekreačních sídel. Ruský architekt arménského původu Meržanov, narozený jako Migran Oganesovič Meržanjan, byl autorem řady dalších staveb a mj. byl i tvůrcem výtvarné podoby nejvyšších sovětských vyznamenání - zlatých hvězd Hrdiny Sovětského svazu a Hrdiny socialistické práce. V roce 1955 se uskutečnila přestavba areálu, kterou řídil architekt Vasilij Jegorovič Šaškov. Agronom Sergej Iljič Venčagov zde zároveň nechal provést úpravy a doplnění zeleně.[1]

Od roku 1960 rezidenci v Soči využívali k odpočinku nejvyšší představitelé Sovětského svazu – první tajemník ÚV KSSS Nikita Chruščov, předseda prezídia Nejvyššího sovětu SSSR a generální tajemník ÚV KSSS Leonid Brežněv a Michail Suslov, tajemník ÚV KSSS a vlivný stranický ideolog. Na odpočinek a rekreaci sem byli zváni i nejvyšší představitelé socialistických zemí. Po rozpadu Sovětského svazu v rezidenci Bočarov Ručej pobývali všichni prezidenti Ruské federace a setkávali se zde s nejvyššími představiteli zemí celého světa.[2]Galerie

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Долгие Бороды (резиденция) na ruské Wikipedii.

  1. a b Бочаров ручей [online]. [cit. 2022-12-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (rusky) 
  2. МЕТЦЕЛЬ, Михаил. Переговоры Путина и Эрдогана продлились более четырех часов. Газета.ru [online]. 2017-11-13 [cit. 2022-12-19]. Dostupné online. (rusky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/promluvil-muz-ktery-pracoval-v-putinovem-tajnem-meste-sve-za/r~16a686f0756211ed8c6f0cc47ab5f122/




Zalzala[editovat | editovat zdroj]

Zalzala (

Zalzala
Ostrov Zalzala na satelitnním snímku NASA z 27. září 2013
Ostrov Zalzala na satelitnním snímku NASA z 27. září 2013
StátPákistánPákistán Pákistán
• provincieBalúčistán
• obecGwádar
Topografie
Nejvyšší vrchol (20 m n. m.)
Osídlení
Počet obyvatelneobydlený
========================================================[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]


Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]





https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-putinova-sirena-portret-zeny-ktera-ridi-medialni-zbrane-kremlu-193797[editovat | editovat zdroj]

„Dům“




´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´

https://www.venkovskazelen.cz/_soubory/Zahrady_parky/mapa_Zahradky_mapa_prvku.pdf

https://www.venkovskazelen.cz/_soubory/Zahrady_parky/mapa_Zahradky_mapa_zasad.pdf

https://drusop.nature.cz/ost/chrobjekty/zchru/index.php?SHOW_ONE=1&ID=14083

https://www.zahradkycl.cz/obec/o-obci/kulturni-pamatky/zamecky-park/

https://pamatkovykatalog.cz/zamek-17943615

============================================[editovat | editovat zdroj]

http://www.bohmischleipa.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=72&Itemid=87

https://temata.rozhlas.cz/ceska-lipa-mestsky-park-7860996

https://ceskolipsky.denik.cz/zpravy_region/ceska-lipa-chce-vykacet-91-stromu-v-parku-aby-mel-vic-svetla-20130815.html

http://www.spz.cz/2020/11/ceskolipske-dilema-kacet-ci-nekacet/

=====================================================================[editovat | editovat zdroj]

Nejkrásnější geotopy Bavorska (Bayerns schönste Geotope - německy)

============================

„Dům“

======[editovat | editovat zdroj]
Geraci Siculo
Jiraci
Geraci Siculo na svazích hradního vrchu
Geraci Siculo na svazích hradního vrchu
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška1 077 m n. m.
StátItálieItálie Itálie
RegionSicílie
ProvincieMetropolitní město Palermo
Geraci Siculo na mapě
Poloha obce Geraci Siculo v rámci Metropolitního města Palermo
Geraci Siculo
Geraci Siculo
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha113,35 km²
Počet obyvatel1 801 (31. 8. 2020)
Hustota zalidnění15,9 obyv./km²
Správa
Statusobec
StarostaLuigi Iuppa(od r. 2018)
Oficiální webwww.comune.geracisiculo.pa.it/index.php?lang=it
Telefonní předvolba0921
Označení vozidelPA

Geraci Siculo (sicilsky Jiraci) je italská obec v Metropolitním městě Palermo (dříve provincie Palermo) v severní části centrální Sicílie. V obci Geraci Siculo bylo k 31. srpnu 2020 registrováno 1 801 obyvatel,[1] Městečko Geraci Siculo je jedním z 308 členů (stav k prosinci roku 2020) asociace I Borghi più belli d'Italia (Nejkrásnější historická sídla v Itálii).[2]

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Historické městečko Geraci Siculo se rozprostírá na skalnatém vrcholu, dosahujícím nadmořské výšky 1 077 metrů, ležícím na východní hranicí regionálního přírodního parku Madonie (Parco delle Madonie). Východní část zmíněného přírodního parku, zahrnujícího nejcennější oblasti sicilského pohoří Madonie, je součástí katastrálního území obce Geraci Siculo.[3] Na území obce je řada vrcholů, přesahujících nadmořskou výšku 1 000 metrů, nejvyššími z nich jsou Pizzo Catarineci (1 660 m n. m.) a Cozzo Russo (1 472 m n. m.).[3]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Jméno obce je odvozeno od řeckého názvu Jerax, označující nedobytnou pevnost, sídlo dravých ptáků.[2] V 6. až 8. století n. l. bylo území součástí Byzantské říše. V roce 840 bylo dobyto Araby, avšak určité tradice z byzantské doby zde dlouho přetrvávaly – například v palatinské kapli a v kostele Panny Marie v Geraci se sloužily mše podle řecko-byzantského ritu až do 14. století.[2] Podle arabského geografa Al-Muqaddasiho, žijícího v 10. století, patřilo Geraci k 21 nejvýznamnějším městům na Sicílii. Také arabský historik Al-Nuwayri (1279 – 1333) se ve svých spisech zmiňuje o pevnosti Geraci, která zde existovala již v roce 840.

Po příchodu Normanů v roce 1072 se Geraci stalo správním centrem celé oblasti Madonie a posléze, za panství členů geracké větve šlechtického rodu Ventimigliů, pocházejícího z Ligurie, bylo centrem stejnojmenného hrabství (italsky Contea di Geraci). Až do roku 1419, kdy hrabě a pozdější markýz Giovanni I. Ventimiglia přemístil správu oblasti do Castelbuona, bylo hrabství Geraci svým způsobem státem ve státě, kde platily místní zákony a jehož vládci razili vlastní mince. Až do počátku 19. století zastávali pánové z Geraci významné úřady v Sicilském království.

Pamětihodnosti a zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

  • Il Castello – pozůstatky mohutného středověkého hradu na vysoké pískovcové skále
  • L'abbeveratoio della Santissima Trinità, zvané též „Bevaio“ della Santissima Trinità – „napáječka“, budova s fontánami
  • Convento dei Padri Cappuccini – kapucínský klášter, založený markýzem z Geraci v roce 1689
  • Chiesa di Sant'Anna, „capella palatina“ – kostel sv. Anny, který hrabě Francesco I. Ventimiglia (1285 – 1338) vybudoval v areálu hradu
  • Chiesa di Santa Maria Maggiore – farní kostel Panny Marie ze 14. století, hlavní chrám v Geraci Siculo
  • Salto del Ventimiglia – v překladu „Ventimigliův skok“, prosklený vyhlídkový můstek, vybudovaný v roce 2014 na skále, ze které v roce 1338 údajně skočil se svým koněm hrabě Francesco I. Ventimiglia, aby unikl obléhatelům hradu Geraci

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Geraci Siculo na italské Wikipedii.

  1. Bilancio demografico anno 2020 (dati provvisori). Comune: Geraci Siculo [online]. Roma: ISTAT, 2020 [cit. 2021-01-14]. Dostupné online. (italsky) 
  2. a b c Geraci Siculo. Santi e madonne sulle Madonie [online]. Roma: I Borghi più belli d'Italia [cit. 2021-01-14]. Dostupné online. (italsky) 
  3. a b Seznam. Geraci Siculo [online]. mapy.cz [cit. 2021-01-14]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

=========================================================[editovat | editovat zdroj]
Dunvegan Castle
Sídlo náčelníků skotského klanu MacLeodů na ostrově Skye
Sídlo náčelníků skotského klanu MacLeodů na ostrově Skye
Základní informace
Současný majitelHugh Magnus MacLeod of MacLeod
Poloha
AdresaDunvegan, SkotskoSkotsko Skotsko
Souřadnice
Map

http://www.itogi.ru/archive/2004/40/77243.html

https://manezh-saratov.ru/rossiya/foto-hakasii-priroda.html

https://cyberleninka.ru/article/n/fortifikatsionnye-sooruzheniya-dorusskogo-vremeni-na-territorii-severnoy-hakasii-zadachi-ohrany-i-ispolzovaniya/viewer

https://commons.wikimedia.org/wiki/Category:Sunduki_Range

https://xn----ptbwgbec.xn--p1ai/regions/khakassia/about


http://siberiantimes.com/other/others/news/is-this-the-oldest-astronomical-observatory-in-the-world-dating-back-16000-years/

https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%A7%D0%B5%D0%B1%D0%B0%D0%BA%D0%B8_(%D0%BA%D1%80%D0%B5%D0%BF%D0%BE%D1%81%D1%82%D1%8C)

http://cheloveknauka.com/gornye-sooruzheniya-sve-hakassko-minusinskoy-kotloviny

https://www.elibrary.ru/item.asp?id=41258778

http://bse.sci-lib.com/article067612.html


„Dům“








======================================================================================================http://www.isleofrum.com/isleofrumheritag.php[editovat | editovat zdroj]

https://cs.wikipedia.org/wiki/R%C3%B9m


Cuillin (Rum)

http://earthwise.bgs.ac.uk/index.php/Hallival_and_Askival,_Rum_-_an_excursion

https://www.walkhighlands.co.uk/corbetts/askival

https://www.walkhighlands.co.uk/hostels.shtml

======================================================

UNESCO 07/2017 Krakow

https://pl.wikipedia.org/wiki/Kopalnia_rud_o%C5%82owiu,_srebra_i_cynku_wraz_z_systemem_gospodarowania_wodami_podziemnymi_w_Tarnowskich_G%C3%B3rach

CODELCO MINE SWALLOWS CHUQUICAMATA TOWN IN CHILE.

http://www.vqronline.org/essay/father-copper

https://es.wikipedia.org/wiki/Chuquicamata

https://www.washingtonpost.com/archive/politics/2004/02/01/chile-company-town-goes-dust-to-dust/5abc884e-5143-48ff-8fd0-87a70ad1d6e8/?utm_term=.df31d811458e

http://timesofindia.indiatimes.com/business/international-business/Giant-open-pit-Chilean-copper-mine-moves-underground/articleshow/52364373.cms

https://wn.com/chuquicamata_copper_mine_information_hub_on_multitaction_displays

======[editovat | editovat zdroj]

======================================== ==========================================

Mapa Kačavských hor

Rezerwaty przyrody w województwie dolnośląskim

Pravěké doly u Moravského Krumlova

http://www.societyofjewelleryhistorians.ac.uk/museums_europe </nowiki>================================================================================================

Metodika pro vznik geoparků[editovat | editovat zdroj]

Geotrasa sudetská - průvodce (obsah)[editovat | editovat zdroj]

===================================================================== Muzea zlata[editovat | editovat zdroj]

=======================================================================[editovat | editovat zdroj]

Rozhovor s Lubošem Dobrovským 3.6.2016

Nejstarší obyvatel obce Džejrach Bati Mamilov v roce 1921 ve věku 140 let.

Джейрахский район[editovat | editovat zdroj]

Духургишт[editovat | editovat zdroj]

Nová mešita v Džejrachu

Шоани[editovat | editovat zdroj]

Šaro-Argunská soutěska (jeskyně) https://www.youtube.com/watch?v=th1ck9jlMLo[editovat | editovat zdroj]

Kultura Ruské federace (muzea)[editovat | editovat zdroj]

Všeruská Národní fronta k situaci v Argunské rezervaci[editovat | editovat zdroj]

===============================[editovat | editovat zdroj]

Botlich (okres)[editovat | editovat zdroj]

Botlichský okres na mapě Dagestánu

Okres Botlich se nachází na jihozápadě Republiky Dagestán Ruské federace. Jeho správním střediskem je obec Botlich.

===================[editovat | editovat zdroj]

Wikipedista:Hbakko (lze požádat o foto)[editovat | editovat zdroj]

Wikipedista АААЙошкар-Ола[editovat | editovat zdroj]

(důležité odkazy pro Kavkaz)[editovat | editovat zdroj]

Вайнахская мифология и фольклор (список)[editovat | editovat zdroj]

Old places - wikimapia[editovat | editovat zdroj]

Kultura a petroglyfy v Čečensku - Simona Ragasová, překladatelská univerziáda (ruština/slovenština)[editovat | editovat zdroj]

Uškaloj na google maps[editovat | editovat zdroj]

Ачалой[editovat | editovat zdroj]

Mapa historické Čeberlojevské oblasti

https://www.google.com/maps/place/Старое+кладбище+в+Ачалой/@42.748486,45.884975,18979m/data=!3m1!1e3!4m5!3m4!1s0x0

Ачалой — покинутое село в Чеберлоевском районе Чеченской Республики.

Аул расположен на левом берегу реки Ачалойн-ахк, к юго-востоку от районного центра Шаро-Аргун.

Ближайшие населённые пункты: на севере — бывший аулАрапоаул, на северо-западе — бывшие аулы Бакинаул иЧуреймохк, на северо-востоке — бывшие аулы Бекейаул,Мамонаул и Пэтэаул, на юго-западе — бывшие аулы Батыйаул,Чубах-Кенерой и село Нохчи-Келой, на юго-востоке — бывший аул Кулой и село Ари-Аул[1][2].

MAPA

http://chechenia.8bb.ru/viewtopic.php?id=893

http://budetinteresno.info/geo/toponim_id.php?id=9212

Информация об объекте - Ачалой[editovat | editovat zdroj]

Наименование: Ачалой

Тип: населенный пункт

Страна(ы) расположения: Россия 

Субъект расположения в РФ: Чечня

Географические координаты 1: N42.78 E45.966389

Географические координаты 2: 

N 42° 46' 48''

E 45° 57' 59'

Тайпы - древние чеченские вирды[editovat | editovat zdroj]

Чеберлой (тукхум)[editovat | editovat zdroj]

Cesta přes Irum Kali do Veduči

Tazbichi commons

Stavba silnice Groznyj-Šatoj-Itum-Kale 2013-2016[editovat | editovat zdroj]

Pankiská soutěska ruwiki

Iljasov - Nejlepší popis Argunské soutěsky!!!!

Stavba elektrárny v Argunské soutěsce[editovat | editovat zdroj]

VEDUČI

http://archiv.ihned.cz/c1-745106-rusove-dobyli-vesnici-komsomolskoje-a-obklicili-tamniho-velitele-cecencu

http://www.tamadea.ge/?p=1811

Адлан Вараев - http://grozny-inform.ru/news/society/72329/

Материал взят с порталаМЧС Медиа - сайт ФГБУ Объединенная редакция МЧС России

Z Kavkazské války

Zmínka o pramenech - místo setkání

https://www.nur.kz/321391-avtoprobeg-almaty-groznyj-almaty-prodolzhilsya-v-argunskom-ushhele.html

===============================================================================================================================================================================[editovat | editovat zdroj]

Opuštěná sídla (rusky)[editovat | editovat zdroj]

Нашха[editovat | editovat zdroj]

Uškaloj[editovat | editovat zdroj]

Nachskie plemena:

Идём дальше. Обычно, нахские мигранты с юга (Закавказья), потихоньку вживались в родственные тайпы предыдущих миграций, которые расселились по руслам рек Северного Кавказа. Так же поступил и Чинах, когда вынужден был покинуть отцовский край (приграничье нынешней Грузии) и поселиться сперва в Шалхи, далее предгорном местечке, что между сёл Гихи-чу и Шалажи. Позже, он переселится в низовье реки Аргун. Там же, чуть выше нынешнего Шатоя, он создал своё родовое гнездо (скорее Ушкало), что станет колыбелью для всего его потомства. Повторяю, родовое гнездо для всего поомства без исключения.

-----------------------------------------------------

Хотя замки и башенные комплексы могли строиться и в IX-X-ых веках (как сигнальное сооружение), но их массовое возведение приходится на XV–XVI века, когда территорию Чечении покинули сначала монголо-татары, а затем и экспедиционные отряды Тимура. Это было время не только социально-экономического возрождения Чечении, после гибельных для нахских народов набегов кочевых племён, но и эпоха изобретения пороха и дальнобойных средств к нему – пищаль, она же мушкет. И поэтому сторожевые поселения, замки и башни строились в горной части таким образом, чтобы имелась возможность контролировать все ключевые перевалы, дороги и горные тропы. Эти укрепления составляли единую систему как сигнальных, так и сторожевых (боевые) сооружений.

Есть исторические сведения о существовании сторожевых и сигнальных башен на хребте в районе Ханкалы. Само название «Ханкала» (по-чеч.: «Хан-Кхаьлла», «Ха-гIала», «Хан-гIала», где «-н», или «-ан» есть суффикс-окончание нахского словообразования; или же, сторожовое поселение) переводится как «сторожевая башня». Южнее, на склоне у входа в Аргунское ущелье еще в середине XIX века стояла сигнальная башня, чуть ниже и другая. Эти башни были разобраны русскими войсками при строительстве крепости «Воздвиженской» во второй половине XIX века. Далее, согласно А.Берже, башни стояли на каждой версте. Многие из них оказались разрушены во времена Кавказской войны, некоторые разобраны при строительстве домов жителями окрестных селений. Такая же участь досталось и современным памятникам во время нашей депортации и в этих двух войнах.

Всё же, до нашего времени сохранилась значительная часть сигнальной системы в верховьях Аргуна, начиная с Шатойской башни, которую реставрировали в конце 80-х годах прошлого столетия. Шатойская башня имеет визуальную связь с Нихалойской, а та с Башенкалинской башней, встроенной в скалы почти у самой вершины каменистого утеса, с нее видна и Гучанкалинская башня. Последняя была связана с Чиннахойской башней, та же с сигнальной башней у въезда в селение Итумкале, которая, в свою очередь, имела визуальную связь с Пакочским замковым комплексом и Бекхайлинской цитаделью. Пакочский замок и Бекхайлинская цитадель были связаны с сигнальными системами боковых ущелий. Боевые башни селения Дере имели визуальную связь с Хаскалинской и Эткалинской башнями, а также боевой башней у селения Хелды, с Бекхайлинской цитаделью, замком Басхой и боевы¬ми башнями Дишни-мохк. Последние – с Хачароевской боевой башней и сигнальными башнями боковых ущелий, в том числе, сигнальными башнями, находящимися выше по Аргунскому ущелью. Башенными, то есть состоящими из одних боевых и жилых башен, были почти все селения в горной Чечении к западу от реки Шаро-Аргун: в Шарое, Майсте, Мелхисте, Терлой-Мохке, Нашхе, Акки, в ущелье Тазбичи, Аргунском ущелье, в ущелье реки Фортанга.

Vajnachské věže:[editovat | editovat zdroj]

https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%92%D0%B0%D0%B9%D0%BD%D0%B0%D1%85%D1%81%D0%BA%D0%B0%D1%8F_%D0%B1%D0%B0%D1%88%D0%B5%D0%BD%D0%BD%D0%B0%D1%8F_%D0%B0%D1%80%D1%85%D0%B8%D1%82%D0%B5%D0%BA%D1%82%D1%83%D1%80%D0%B0

Nikaroj

Ičkerie - Нохч-Мохк

Mapa oblasti Našcha

Mapy historických oblastí Čečenska na Commons[editovat | editovat zdroj]

Дёре[editovat | editovat zdroj]

http://www.chechnyatravel.com/tourism-in-chechnya/chechnya-i-ingushetiya-tajnye-znaki-vajnaxskix-bashen.htm

Obranné věže - symbol kultury[editovat | editovat zdroj]

Моцкарой File:Нашха File:Моцкарой File:A mosque in Terloy-Mohk.jpg[editovat | editovat zdroj]

Památky severního Kavkazu

Argunská soutěska na ruwiki[editovat | editovat zdroj]

Vajnachské věže na ruwiki[editovat | editovat zdroj]

Argunská soutěska chechnyatravel

visitchechnya-túra do Itum-Kale

lenta.ru 2010-budování lyžařského střediska v Argunské soutěsce (120 km dlouhá)

Rusmystery - historie soutěsky

Izvestija 4.5.2016-pád do Argunu-stříbrný olympijský medailista Адлан Вараев

Vlastivědné muzeum v Itum-Kali

Blog květen 2015 - podrobnosti o soutěsce, stavba areálu ve Veduči Ведучи

Ведучи

6. rota ze Pskova na kótě 776-r.2000 (z 90 výsadkářů přežilo 6)

6. rota - podrobně

--------------------------------------------------------

Ценные сведения на основе анализа источников30-

х годовXIX века о двух чеченских горных обществах Малхиста и Майсты сообщает современный исследователь Н. Г. Волкова. Так, в Малхистах находилось11 селений со 174

дворами, чис- ленность которых достигала 1,5 тысячи человек. 47. По сравне-нию с Малхистами в Майстах значительно меньше было и число населенных пунктов, и соответственно число жителей в них. Все села Майсты располагались по правому берегу реки Аргуна -ручью Майсты и число жителей в них составляло200 человек. В горном обществе Нахаша имелось 6 селений с общей численностью 75

дворов, в Терлоевском обществе насчи-тывался 21населенный пунк со 163 дворами. 48

Volkova - http://zhaina.com/literature/303-jetnonimy-i-plemennye-nazvanija-severnogo-kavkaza.html

Malchista http://grozny.tv/news.php?id=5464

https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%9C%D0%B0%D0%BB%D1%85%D0%B8%D1%81%D1%82%D0%B0

Uškaloj
Historické území Ičkerie
Ruiny pevnosti Poga v oblasti Majsty

Majsta - Mайста

('Samil Umchaev)

https://www.youtube.com/watch?v=seDTygk_K38&ebc=ANyPxKpNI80Y2nSwJqu4Z7UXy1kWPEwRWMKNuKVoPwFID1oKUkN5DQ52TABsmLmOfYzuwrLDB0EObJfheAxt59 Ce-Kale. Majston lam- hora

https://www.youtube.com/watch?v=Iyk_88kqHXk&ebc=ANyPxKpNI80Y2nSwJqu4Z7UXy1kWPEwRWMKNuKVoPwFID1oKUkN5DQ52TABsmLmOfYzuwrL

Majsta 2015 (čečensky)

https://www.youtube.com/watch?v=Iyk_88kqHXk&ebc=ANyPxKpNI80Y2nSwJqu4Z7UXy1kWPEwRWMKNuKVoPwFID1oKUkN5DQ52TABsmLmOfYzuwrLDB0EObJfheAxt596K0

Vajnachové[editovat | editovat zdroj]

čečenský kodex cti - ttps://www.youtube.com/watch?v=F4Ei45z00bE

mapa čečenska - https://www.youtube.com/watch?v=6kxTMzUD-hs

stará čečenská písemnost - https://www.youtube.com/watch?v=6kxTMzUD-hshttps://www.youtube.com/watch?v=6kxTMzUD-h Publikováno 6. 5. 2014

Chechen ancient writing system. История письменности чеченского языка берет свое начало в глубокой древности. Доказано, что нахские языки родственны древнейшим хурито-урартским языкам. Следы языков-предков современных вайнахских найдены в хурито-урартской письменности, зафиксированы в надписях древневосточных государств Митани (XVIII-XVI в до н.э.) и Урарту (IX-VI в. н.э.). Известно также, что для расшифровки памятников письменности этих государств используется чеченский и ингушские языки. Однако в этой сфере изучено слишком мало, На территории современной Чечни так же имеются памятники письменности. Так, на памятниках, могильниках, и башнях имеется множество рисунков, орнаментов и знаков, которые можно считать элементами письменности в ее зачаточном состоянии. Большое значение в этом отношении имеют храмы, восходящие к IV веку.

historie Vajnachů https://www.youtube.com/watch?v=SiGEAzUn94o

film o deportaci - zákaz (2015) https://www.youtube.com/watch?v=MoRvtPi4beA

Deportace - https://www.youtube.com/watch?v=CKeULTzzUHE

----------------

Материал из Википедии — свободной энциклопедии

Текущая версия страницы пока не проверялась опытными участниками и может значительно отличаться от версии, проверенной 4 июня 2015; проверки требуют 2 правки.

Текущая версия [показать стабильную версию] (сравнить)

Эта статья является предметом процедуры посредничества.

В настоящее время вокруг статьи происходит сложный конфликт участников, из-за чего начата процедура посредничества. Просьба вносить свои правки в соответствии с принятыми решениями посредников. Вы также можете присоединиться к посредничеству и высказать своё мнение на его странице.

См. также: нахские народы и вайнах

Последний языческий жрец (pohanský kněz) Ингушетии Элмарз-Хаджи Хаутиев (1766—1923) с праправнучкой (cело Шоани, Ингушетия, 1921 год)

Вайна́хивейна́хи (чеч. вайнах, ингуш. вейнах — «наш народ») — термин, под которым в современномкавказоведении понимают большую часть носителей нахских языков: чеченцев (самоназв. нохчий) и ингушей(самоназв. галгай). Также исследователи распространяют это наименование и на исторических (средневековых) предков чеченцев и ингушей: все локальные этно-территориальные объединения-«общества»[~ 1] сформировавшие эти два народа, и два отдельных этноса — аккинцев (самоназв. аккий) и карабулаков/орстхойцев (самоназв.орстхой), также ставших компонентами в этногенезе современных чеченцев и ингушей.

Иногда в наши дни этнологи употребляют наименование «вайнахи»/«вейнахи» синонимично с искусственным термином «нахские народы». Однако, начиная с 1970-х годов, стало более верно, в лингвистическом понимании, объединять под термином «вайнахские народы» только чеченцев и ингушей, исключая бацбийцев/цова-тушин(самоназв. бацби).

Термин «вайнахи»/«вейнахи» введён в научный оборот учёными-лингвистами и, по мнению ряда исследователей, не используется в среде собственно этих народов. Однако, в наши дни имя «вайнахи»/«вейнахи» достаточно широко используется среди представителей этих народов, особенно при общении между чеченцами и ингушами. Также известны случаи, когда представители некоторых этногрупп (напр. равнинные аккинцы), несмотря на то, что сегодня считают себя этническими чеченцами, не используют общечеченское самоназвание нохчий, а самоидентифицируются более старинным наименованием своей этногруппы или также общим этнонимом —вайнахи[1].

Содержание[editovat | editovat zdroj]

[убрать] 

  • 1Возникновение термина
  • 2Общие сведения
  • 3Легендарные версии происхождения
  • 4Происхождение
    • 4.14 тысячелетие до н. э.
    • 4.22 тысячелетие до н. э.
  • 5Состав
  • 6См. также
  • 7Примечания
  • 8Литература

Возникновение термина[править | править вики-текст][editovat | editovat zdroj]

Одним из первых предложил объединить под общим названием чеченцев и ингушей известный учёный-кавказовед, юрист и просветитель конца XIX — начала XX веков Б. К. Далгат. Интересным является утверждение исследователя о том, что самоназвание чеченцев — нохчий, может быть применительно и к ингушам. Согласно Б. К. Далгату, помимо ингушских эндоэтнонимов галгай и ламур, имя нохчий (транслитерация по Б. К. Далгату — нахчой) «… очень часто применяют к себе и сами ингуши и охотно [это имя] может быть употребляемо как общее племенное название этого народа, наряду со словом „чеченцы“»[2]. Исходя из этого Б. К. Далгат высказал предложение о создании общего наименования для чеченцев и ингушей — нахчуйцы[3], которое, однако не прижилось в научно-публицистической литературе.

Общие сведения[править | править вики-текст][editovat | editovat zdroj]

Вайнахи относятся к восточной ветви кавказской этнолингвистической семьи. Но на протяжении истории племена вайнахов постепенно растворялись в других народностях, с которыми проживали на одной территории. Лишь некоторые племена, проживающие в основном на Северо-Восточном Кавказе, сохранили индивидуальность в этническом плане. Именно в этой области и образовался этнос вайнахов, который в наше время составляют в основном чеченцы и ингуши.

Легендарные версии происхождения[править | править вики-текст][editovat | editovat zdroj]

В родословной всех коренных вайнахских тайпов есть утверждение об их миграции с юга и расселении затем с запада на восток. Перевальным же пунктом миграции вайнахов, согласно легендам, была историческая областьНашх[4].

Варианты легенд о происхождении вайнахов:

  • Вайнахи — древнейший коренной народ Кавказа, их правитель носил имя «Кавказ», от которого и произошло название местности. В грузинской историографической традиции также считается, что Кавказ и его брат Лек, предок лезгин, заселили безлюдные на тот момент территории Северного Кавказа от гор до устья реки Волги[5].
  • Часть вайнахов, современные чеченцы, происходили из аула Нашх, которое как бы символизирует их самоназвание — нохчи. Считают, что до начала XX века в этом ауле находился большой котёл, созданный из множества медных пластинок. На нём были нанесены все истинно чеченские тейпы и тукхумы. Так, в случае спора о чистоте рода котёл служил своеобразным доказательством[6].

Последний языческий жрец Ингушетии Элмарз-Хаджи Хаутиев (1766—1923)[7][8][9][10][11][12][13] с праправнучкой (село Шоани, Ингушетия, 1921 год)

Происхождение[править | править вики-текст][editovat | editovat zdroj]

4 тысячелетие до н. э.[править | править вики-текст][editovat | editovat zdroj]

Зона распространения майкопской культуры в конце 4 тыс. до н. э. охватила большую часть территории современной Чечено-Ингушетии[14], а также и части Осетии, к примеру в 1993—1996 годах В. Л. Ростуновым произведены исследования трех крупных курганов майкопской культуры у с. Заманкул Правобережного района Республики Северная Осетия — Алания (курганы 1 и 2 Заманкульского могильника и курган 3 неподалеку от с. Брут).

2 тысячелетие до н. э.[править | править вики-текст][editovat | editovat zdroj]

Многие считают, что наиболее вероятным основным компонентом образования вайнахского народа было автохтонное население Северного Кавказа — создатели и носители кобанской культуры[15]:109, а также создатели и носители зандакской и других археологических культур Кавказа.

В этногенезе вайнахов, возможно, приняли участие позднее вторгавшиеся и/или селившиеся на Северном Кавказеиндоиранцы, скифы, сарматы и другие народы, с неясным происхождением и языковой принадлежностью.

Носители кобанской культуры часто сближаются исследователями с Западным Кавказом — колхидской культурой, однако ряд учёных связывает происхождение протовайнахов и с Северо-Восточным Кавказом, где в эпоху перехода от бронзового века к железному господствовала Каяхентско-Хорочоевская культура, таким образом возводя вайнахские народы к нахско-дагестанской культурной общности.

Несколько иное мнение у В. И. Марковина, который писал[16] : «… работами многих археологов и специалистов смежных дисциплин доказано, что под наименованием сарматов и алан скрывался значительный вайнахский компонент».

Некоторые учёные (И. М. Чеченов, Б. Х. Атабиев, Б. В. Техов и др.) удостоверяют[17] факт формирование наиболее ранних (около XII—X вв. до н. э.) «классических» черт кобанской культуры (производства бронзовых изделий и керамики) главным образом в горах современной Осетии (Северной и Южной) (Тли, Кобань и др.) и отрицают факт охвата кобанской культурой территории современной Чечено-Ингушетии[18], что послужило началом открытию новых направлений в исследованиях.

Общеизвестно, что на раннем этапе формирования кобанской культуры (датируемой XII веком до н. э.) не могли участвовать скифы, появление которых большинство учёных датирует VIII веком до н. э., а также не могли участвовать сарматы, появление которых большинство учёных датирует IV веком до н. э. Появление предметов условно называемого «скифского типа» установлено только на позднем этапе (VII—IV века до н. э.) — этот период отличается преобладанием железных изделий[19].

Создатели и носители Кобанской культуры могли принадлежать к разным этнолингвистическим группам, а именно :

  • в ареале Пятигорского «локального варианта», вероятнее всего, проживали в основном племена, родственные протоадыгской этнической группе[17];
  • в районе Горного «локального варианта» — протовайнахи[17].

Также имеет место быть и гипотеза о происхождении вайнахов от хурритов Среднего Востока. Не стоит понимать буквально, что вайнахские народы переселились из Междуречья Среднего Востока, скорее всего речь может идти о широком расселении хурритских народов, осколком которых выступили и вайнахские народы в результате смешения народов на территории Среднего Востока. До настоящего времени данная гипотеза не опровергнута, равно, как, например, и факт расшифровки письменности государства Урарту с помощью чеченского языка.

Kavkaz

Состав[править | править вики-текст][editovat | editovat zdroj]

В представлении вайнахов, все народы и народности в их составе произошли от одного корня, однако имеют свои особые самоназвания и отличительные языковые особенности. Несмотря на этнические различия, в наши дни нередко при общении представителей отдельных групп чеченцев, ингушей или орстхойцев, встречается выражение: «ты — нашего народа (вайнах)», которое, в некоторой степени, отражает древнее этническое единство этих народов.

См. также[править | править вики-текст][editovat | editovat zdroj]

  • Вайнахская мифология
  • Вайнахские языки
  • Нахские языки

Примечания[править | править вики-текст][editovat | editovat zdroj]

Комментарии
  1.  Нахи, как и представители некоторых других северокавказских народов, использовали сложную и не всегда однозначную систему названий для существовавших в их среде форм объединений, часто употребляя целый ряд терминов — тукхумы/шахары, тайпы, гары, некъи, ца, доьзалы и другие. В кавказоведении, применительно к крупным формам таких объединений, используется термин «вольные общества» или просто «общества».
Источники

↑ Показывать компактно

  1.  По материалам обсуждений современных северокавказских интернет-форумов («Адамалла»и др.)
  2.  Далгат Б. К., 2008 (1892-1894), с. 42.
  3.  Далгат Б. К., 2008 (1892-1894), с. 47.
  4.  Ильясов Л. Чеченский тайп: мифы и реалии. Вестник «Лам», Бюллетень Международного общественного и культурного центра «Лам», № 4(8). — Грозный, 2001 г. — С. 35.
  5.  Леонтий Мровели «История грузинских царей»
  6.  Ошибка в сносках?: Неверный тег <ref>; для сносок magas не указан текст
  7.  Ислам на территории бывшей Российской империи: Энциклопедический словарь. Том I / Составитель и ответственный редактор — С. М. Прозоров; научные консультанты — О. Ф. Акимушкин, В. О. Бобровников, А. Б. Халидов; указатели — А. А. Хисматулин; = Islam in the territories of the Former Russian Empire: Encyclopaedic Lexicon. Vol. I / ed. by Stanislav M. Prozorov. — М.: Издательство «Восточная литература» РАН, 2006—. — ISBN 5-02-018209-5; Vol. I. — 2006. — P. 188. — 655 p. — ISBN 5-02-018420-9 — «В 1873 г. последний ингушский жрец (инг. цIув) Элмарз-хаджжи Хаутиев (1766—1923) из селения Шоан, перед тем как принять замуровал свой священный белый флаг — земной символ бога Дяла — в стены святилища, долго молился, прося у древних богов прощения…»
  8.  § 1. Принятие ислама народами России . // Исламоведение: Пособие для преподавателя. /Э. Р. Кулиев, М. Ф. Муртазин,Р. М. Мухаметшин и др. ; общ. ред. М. Ф. Муртазин. — 2-е изд., испр. — М.: Издательство Московского исламского университета, 2008. — P. 362. — 416 p. — (Серия «Библиотека исламоведа»). — ISBN 978-5-903524-07-5. — «К XIX веку практически полностью приняли ислам ингуши. Последний ингушский жрец Элмарз-хаджи (1766—1923) принял ислам в 1873 г.»
  9.  Tsaroieva M. Peuples et religions du Caucase du Nord. — Paris: Éd. Karthala, impr, 2011. — P. 257. — 389 p. — ISBN 2-8111-0489-5
  10.  Tsaroieva M. Les racines mésopotamiennes et anatoliennes des Ingouches et des Tchétchènes. — Paris: Riveneuve, 2008 — P. 117. — 329 p. — ISBN 2-914214-32-4
  11.  Meskhidze J., Shaykh Batal Hajji from Surkhokhi: towards the history of Islam in Ingushetia. // Central Asian Survey. — (March-June 2006). — Vol. 25, Issue 1-2. — P. 180. — ISSN 0263-4937, Online ISSN: 1465-3354, DOI:10.1080/02634930600903262 — «Of great interest is the evidence about 'Elmarz Hajji Khautiev (1766—1923)' [sic!], the last Ingush pagan priest (ts’u in Ingush) from the Shoa/Shoan/Shua/Shon/Shoani gorge»
  12.  [1] // Жизнь национальностей: журнал. — 2002. — № 1—2. — P. 5. — «Последний жрец Ингушетии — Элмарз-хаджи. Прожил 157 лет.»
  13.  Базоркина А., Элмарз-Хаджи Хаутиев — Последний Жрец Ингушетии // Ингушетия Life. — 03.11.2010. — «Но в 1873 году Элмарз, ста семнадцати лет от роду, замуровал свой священный флаг в стены святилища и долго молился, прося прощения и пощады у древних богов, которым он служил 77 лет. Затем Элмарз выкинул свою любимую трубку и удалился в потайную горную пещеру. Там он пробыл сорок дней в совершенном одиночестве, ничего не ел и только пил студеную родниковую воду. Так он, подобно древним пророкам, прошел очищение. Выйдя из пещеры Элмарз объявил народу, что принимает ислам. Последний ингуш, последний величественный жрец (цув-инг.) Элмарз Шоанский оставил религию предков и стал мусульманином.»
  14.  И. М. Чеченов. О локальных вариантах в памятниках майкопской культуры
  15.  Ахмадов Ш. Б. Чечня и Ингушетия в XVIII — начале XIX века. (Очерки социально-экономического развития и общественно-политического устройства Чечни и Ингушетии в XVIII — начале XIX века). — Элиста: АПП «Джангар», 2002.
  16.  В. И. Марковин. Об археологическом аспекте в изучении этногенеза вайнахов
  17. ↑ Перейти к:1 2 3 И. М. Чеченов, Б. Х. Атабиев — К проблеме происхождения кобанской культуры и её локальных вариантов
  18.  В. И. Козенкова. Проблема восточного варианта кобанской культуры в свете последних археологических изысканий
  19.  БСЭ. Кобанская культура

https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%92%D0%B0%D0%B9%D0%BD%D0%B0%D1%85%D0%B8

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------[editovat | editovat zdroj]

https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%9A%D0%B8%D0%BD%D0%B6%D0%B0%D0%BB

PP Panský lom

Geoparky[editovat | editovat zdroj]

http://www.geopark.cz/geologicke-a-geomorfologicke-zajimavosti

http://www.ochranaprirody.cz/obecna-ochrana-prirody-a-krajiny/neziva-priroda/geoparky/

Globální geoparky[editovat | editovat zdroj]

http://www.globalgeopark.org/aboutggn/list/china/6419.htm

Doly Tanda (Uganda)[editovat | editovat zdroj]